VÝLET NA ROZHLEDNU U SV. MARKÉTY 29.12.2022
Vážení přátelé, milí čtenáři.
Kapři v rybnících už si mohou oddechnout a vzít si dovolenou, sníh je pryč, Štědrý večer za námi, dárky rozbalené a Vánoce nám připomínají pouze poslední zbytky cukroví a bramborového salátu. Ano, blížíme se ke konci tohoto roku, což znamená i blížící se výlet našeho farního společenství, který se má uskutečnit 29. 12. 2022. Tak na co čekáte? Teple se oblečte a pojďte se do tohoto dne vrátit ve vzpomínkách s námi!
Společný výlet jsme nějakou dobu připravovali, nutno ale podotknout, že konečný výběr místa výletu probíhal den předem. Znáte to, počasí má občas svoje plány a my se podle toho musíme zařídit. Ranní ptáčata, což je většina z nás, si přivstala, aby se před výpravou posilnila i duševně, a to ranní bohoslužbou. Ta se k našemu velkému překvapení nekonala z důvodu, že jsme se odhodlali ke společnému výletu, ale (zapište si za uši) probíhá každý čtvrtek ráno od 7:30. (Zmiňujeme to proto, kdyby se tady náhodou objevili další jedinci, jejichž uším tato důležitá informace nějakým záhadným způsobem unikla. Tajně doufáme, že v tom opravdu nejsme sami.) Po mši přichází posilnění v podobě rychlé a vydatné snídaně, a tak je spokojený i náš žaludek. Nahodíme na sebe svou výstroj, bereme svačiny a ujišťujeme se, že jsme s sebou vzali i dostatečně velký kus vánočky. Rodiče některých dobrodruhů se s námi spokojeně loučí – děti jsou teple oblečené, vybavené a připravené na jakékoliv střetnutí s přírodními živly. Všechno je v pořádku, můžeme tedy vyrazit na jednodenní výlet – pro mnohé se možná jedná o poslední větší výpravu v tomto roce. Po příchodu na autobusovou zastávku už na nás čekají i ostatní, kteří prošvihli dobrý čaj, vánočku a samozřejmě také ranní mši. Autobus přijíždí a všichni s nadšením okupujeme většinu volných sedadel v autobuse. K opravdu velkému překvapení pana řidiče vystupujeme na zastávce nedaleko Dlažova (téměř uprostřed ničeho) a dál už musíme po svých. Po prvních krocích se rozhlížíme a díváme se kolem sebe na neuvěřitelnou pestrost naší výpravy. Sestry Alžběta a Anežka to mají s výběrem oblečení jednoduché, další z nás jsou nalehko, jen v teplácích a mikině, tak ležérně, jako by se jednalo o nějakou procházku bez psa kolem sídliště. Zkušení dobrodruhové zase mají outdoorové oblečení a pohory, to prý aby jim to po cestě tak neklouzalo. Někdo má batoh menší, někdo větší, v případě obětavého přítele, který vše rád ponese na svých bedrech, je dokonce možné vyrazit bez batohu. Pozoruhodným doplňkem výpravy jsou i turistické hole. Vynález je to velmi mimořádný a všem bychom ho rádi doporučili. V případě potřeby je totiž hole možné využít i pro sebeobranu (např. proti zlodějům, dětem, medvědům, manželovi, tchýni) – člověk nikdy neví. Jak se říká: „štěstí přeje připraveným“ a jsme proto velmi zvědaví, jak náš dnešní výlet dopadne. Pokračujeme, cesta nám rychle ubíhá, není chvíle ticha. Všichni jdou stále s nadšením, jak dlouho nám to vydrží?
Při první menší zastávce objevujeme jakési písemné oznámení na stromě. To může být znamení, že jsme na dobré cestě, případně by mohlo jít o nějakou výzvu k dobrodružství a zpestření naší výpravy! První slova oznámení znějí: „Vážený prase“… Rychle tedy zjišťujeme, že se pravděpodobně nejedná o žádnou výzvu k hrdinskému úkolu ani žádný jinotaj nebo báji. Po přečtení tedy zjišťujeme, že se jedná o poučné upozornění pro lidi, kteří se v lese zbavují nepotřebného odpadu. To nás nicméně pobavilo a shodli jsme se na tom, že ohleduplnost k naší krásné přírodě je opravdu nutná.
Po osvěžujícím vzkazu na stromě od tajného ochránce přírody se pomalu přesouváme vstříc mírnému kopci. Ani ne po pár minutách chůze se dostáváme ke kapli na vrcholku lesa, tedy k našemu vytouženému cíli – k rozhledně svaté Markéty. Někdo slaví úspěšný výstup dobrou svačinou, někdo jen skromně lapá po dechu, někdo jde zazvonit na zvoničku u kaple, pár nadšenců stoupá ihned po schodech na vrchol rozhledny. Většina z nás se poté přesune na velkou terasu s lavičkami, kde dopřáváme odpočinku našim kolenům a nabíráme potřebné síly (bude jich opravdu třeba). Během odpočinku některé z nás otec Marek zlákal k hledání kešky, která se nachází poblíž rozhledny. Věřte, nebo ne, i v přírodě, daleko od městského ruchu si moderní technologie našly svou cestu.
Pozn. autora – Pokud je mezi vámi také pár takových, kteří nemají tušení, co je keška nebo geocaching, ve stručnosti se pokusíme tento pojem vysvětlit, a to na základě vyprávění zkušeného otce Marka, který už má na kontě více než 250 nálezů. Geocaching je mezinárodní aplikace, pomocí, které se lidé na různých místech mohou zabavit hledáním oněch kešek, většinou malých předmětů pečlivě uschovaných tak, aby je mohl najít pouze ten, kdo je má najít. A ty kešky jsou v dnešní době rozmístěné po celém světě – rušná města, v přírodě, ve vodě, skály, parky snad i nějaké létající vzduchu nebo zakopané na zahradě u vašich sousedů. Většinou se jedná o plastové krabičky obsahující tužku a blok k zapsání nálezce, dále také malé předměty určené k výměně mezi keškami. Co nám přišlo zajímavé, je fakt, že kešky už jsou umístěné dokonce i na Marsu a Měsíci! Doufáme, že to někteří z vás nepochopí jako výzvu k dobrodružství za cennou trofejí a nebudeme tu mít v následujících dnech pár nezvěstných čtenářů. Nejzajímavější nám také na geocachingu přijde způsob, jak tento v dnešní tento celosvětový fenomén vznikl. Bylo, nebylo, jeden moudrý učitel, oddaný svému povolání – vzdělávat děti na základní škole, si povšiml nezájmu studentů o učivo. Proto ho napadl spásný nápad. V nejbližším okolí školy rozmístil různé úkoly a dětem rozdal souřadnice – orientační polohu, kde tyto úkoly najdou. Víte co – tam venku, na čerstvém vzduchu, ve skutečném světě. Děti, osvobozené ze školních lavic a nadšené novou aktivitou ihned sdílely své zážitky doma s rodiči. A na základě tohoto se později vyvinul geocaching tak, jak ho známe dnes. (Zdroj: Marek Hric/ Google)
Poté, co jsme si dokonale odpočinuli a občerstvili se, rozhlédli se na všechny světové strany a snažili se na rozhledně neofouknout, jsme pokračovali v našem dobrodružství. Dalším důležitým bodem našeho výletu byl pramen na Dobré Vodě u Pocinovic. Prostornou louku po cestě využíváme k pohybové aktivitě, kterou se stává hra frisbee. Kvůli času sice zůstáváme pouze u fáze: „zahřívačka“, tedy házení talíře v kruhu mezi sebou, ale i to nám stačilo k radosti. U železného kříže nedaleko Dobré Vody si všichni děláme památné selfie, abychom z našeho výletu měli i potřebnou fotografickou dokumentaci celé výpravy. Od kříže na vrcholku následuje poměrně svižná cesta z kopce dolů a k Dobré Vodě už nám zbývá jen kousek. Otec Marek se svým věrným doprovodem Erikem při sestupu nachází starý vojenský bunkr, který jsme my ostatní v důsledku zápalu do našich společných rozhovorů přehlédli. V kapli se osvěžujeme čerstvou vodou z pramene, společně se modlíme a zpíváme Salve Reginu. Někteří výletníci si hned poté dopřávají obědovou siestu, někteří naopak neodolají pobídky otce Marka k hledání další kešky. Tito jedinci utváří malý kruh a horlivě diskutují o římských číslicích, stále něco počítají a skoro to vypadá, jako by přicházeli na kloub nějaké velké záhadě. Naštěstí se jim podaří vše vyluštit a mohou si tak připsat další ulovenou kešku do sbírky. Po odpočinku a společných rozhovorech o všem možném se pomalu ubíráme cestou do Pocinovic. Cestu lemují zastavení křížové cesty. U každého z nich se vždy krátce pomodlíme a pro zpestření využíváme modliteb v různých jazycích. Zjistili jsme totiž, že jazyková vybavenost naší skupinky je poměrně různorodá, a tak postupně počítáme jednotlivé jazyky. Schválně, dokážete si tipnout, na jaké konečné číslo jsme se dostali a o jaké jazyky se jednalo?
Další velkou pauzu děláme v Pocinovicích na vlakové zastávce, protože jsme do pomyslného cíle výletu dorazili v poměrně brzkém čase. Co teď? Z nekonečného čekání na vlak nás naštěstí vysvobozuje sestra Anežka s hrou na pantomimu, která nám tento čas čekání osvěžila a zkrátila. Kromě našich pantomimických dovedností jsme museli do hry zapojit i vyjednávání. Každý využívá všechen um, který má k dispozici, ruce, nohy, smysly, gesta, pro některá bohužel nemáme ani slovní pojmenování. Zkrátka objevujeme své skryté talenty. Jelikož se jedná o povánoční období – tématem hry jsou Pohádky. Kdo si věří a cítí, že dovede pohádku ztvárnit svému týmu rychleji než ten druhý ve vysmlouvaném časovém limitu, ten začíná ztvárňovat. Čas nám tak velice rychle utíká a přichází na řadu poslední duel. Což se stává třešničkou na dortu celé naší hry. Časový limit na předvedení je vysmlouvaný- jedna vteřina. O nic víc, o nic míň. Vojta hbitě máchne jedním prstem a jeho sestra Anežka za jednu sekundu- došla závěru, že se samozřejmě jedná o pohádku – Šípková Růženka. Ano- telepatické spojení možná existuje.
Po dokonalém procvičení mimických svalů a i dalších částí našich těl sedáme do malé lokálky směřující do Klatov. A co bylo dál? Loučení, návrat domů, dojídání posledních zbytků cukroví a také té skvělé vánočky, v neposlední řadě i sepisování všech zážitků, abyste o ně nezůstali ochuzeni. Celý den se nesl ve znamení společenství, vzájemných rozhovorů a sdílení, ale především ve znamení putování a společné cesty. A my se rozhlížíme kolem sebe- ano, úsměv na tváři všech účastníků naší výpravy je stále přítomný. Každý si z tohoto dne něco odnesl a pevně věříme, že se podobný výlet povede zorganizovat i v novém roce. Díky všem zúčastněným za společný čas a také všem čtenářům, kteří se dostali až ke konci vyprávění o tomto výletě.
Anežka a Bohdan
