Novena k Duchu svatému – body k zamyšlení (osmý den)
Mnohokrát říkáme ve své slabosti, že jsme se málo modlili, nebo, že jsme dali málo času modlitbě. Ale jednou jsem slyšel hluboké pojmenování: „Málo jsem promlouval s Bohem!“
Když vstoupíme do ticha s Bohem, můžeme prožít rozhovor s Bohem, když Duch svatý vstoupí do naší slabosti, aby mluvil v nás a dával nám slova, abychom mluvili s Bohem…
Osmý den: Duch svatý se modlí v nás
1) Texty Písma svatého
Gal 4,6:
A protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: „Abba, Otče!“
Řím 8,26-27:
Právě tak i Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a Bůh, který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá, a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí.
2) Zamyšlení
Jednou z velkých překážek v působení Ducha svatého v nás je naše neschopnost přijmout svoji slabost. Všichni jsme slabí, ale ne všichni si to umíme přiznat. Slabost považujeme za něco nepatřičného, odmítáme ji, a tím se uzavíráme Boží pomoci. Tvrdíme-li v životě s Bohem, že vše umíme, že se také umíme modlit, jak můžeme zakusit přítomnost Ducha svatého v naší modlitbě? Církev učí, že kdykoliv se začínáme modlit, Duch svatý nás předchází svou milostí a přitahuje nás na cestu modlitby (srv. KKC 2670). Duch svatý nás tedy už vede k modlitbě a postupně jako učitel modlitby nás krok za krokem učí modlit se. Ale nejen to, on se modlí v nás. Sv. Jan Zlatoústý v jednom ze svých kázání řekl, že „modlitba je nevýslovná láska, která nepochází z lidí, ale má původ v božské milosti.“ (Supp., Hom. 6, De precatione: PG 64,462-6) Proto je třeba dávat Duchu svatému prostor v modlitbě, což není samozřejmé všem lidem. Svou mnohomluvností či roztěkaností bráníme Duchu svatému, aby se v nás modlil. Trpíme přemírou ustavičného víru myšlenek, představ, fantazie, která je zamořena zbytečnými vjemy a obrazy. Proto se v nás Duch svatý těžko může projevit.
Je třeba usilovat o tichost srdce, která je opakem rozptýlenosti, zvědavosti a upovídanosti. Musíme se učit přebývat v srdci, sestupovat do srdce, modlit se srdcem a žít v pokoji srdce. Dáme-li v modlitbě prostor Duchu svatému skrze ticho a naslouchání, on rozhoří naše srdce, upoutá naši pozornost na Krista a povede nás k tomu, abychom Ježíše oslavovali (srov. Jan 16,14). Duch svatý nás vede ke chvále, díky které překonáváme své slabosti a zotročení a můžeme zažít uzdravení a očištění. Duch svatý nás v modlitbě vede k poznání Otcovy vůle a k vytrvalosti a věrnosti v modlitbě.
3) Uvedení do modlitby Chval Pána za Ducha svatého, který se v nás modlí, který nás vede k Otci, který zná Boží vůli a přimlouvá se za nás ve shodě s ní. Děkuj za dar modlitby a za chvíle, kdy prožíváš radost z Boha a touhu konat, co se Bohu líbí. Pros za odpuštění svého falešného sebevědomí, ve kterém sis myslel, že se umíš modlit a že se to sám naučíš. Odpros za to, že častokrát neuposlechl Boží pozvání k modlitbě. Odpros za vzpouru, s níž jsi odmítl zápasit se svou slabostí. Pros o Ducha svatého, aby se v tobě modlil. Pros o to, aby ti Pán pomohl otevřít se Duchu. Pros, abys přijal svoji slabost, ve které potřebuješ Ducha svatého, aby se v tobě modlil.